Nominace

[Literární jazyk Franze Kafky. Němčina v kontextu pražské mnohojazyčnosti]. Köln / Weimar / Wien: Böhlau 2015(Intellektuelles Prag im 19. und 20. Jahrhundert, sv. 7), 645 s.

Tématem monografie je němčina používaná Franzem Kafkou v ústní i písemné podobě na pozadí jazykově-topografických a sociologických zvláštností Prahy své doby. Na základě principu textové kritiky podává tento výzkum empiricky podloženou výpověď o formální podobě všednodenního jazyka. Jakým jazykem psal Kafka doopravdy? Lze v jeho próze nalézt reflexe regionálního dialektu, stopy převládající češtiny nebo jidiš? Kde se odráží rakouský standard? A konečně: Do jaké míry reprezentuje Kafkův jazyk v Praze kolem 1910 mluvenou podobu němčiny? – viz také česko-německé echo Stefana Michaela Newerkly z 12. 12. 2016.

[Josef Čapek: Básně z koncentračního tábora]. Wuppertal: Arco 2015, 192 s. (Dvojjazyčné vydání, 1. vydání v němčině.)

Malíř avantgardy světového významu byl v koncentračním táboře nucen malovat pro SS maloměšťácké obrazy troubících jelenů a alpské krajinky. Jako akt svobody začal Josef Čapek v Sachsenhausenu psát básně v literární formě, kterou ještě nikdy nezkusil. Texty, které autor pro své spoluvězně v koncentračním táboře Sachsenhausen napsal v období mezi červnem 1942 a únorem 1945, se dochovaly (J. Čapek zemřel zřejmě v Bergen-Belsenu v dubnu 1945) a byly vydány v roce 1946. Výběr pro německou edici doprovozenou faksimilii českých originálů pořídili Jiří Opelík, který připravil i úvod, a překladatel Urs Heftrich. Po meziválečných překladech Povídání o pejskovi a kočičce (Schrupp und Schlipp, 1933) a Stínu kapradiny (Schatten der Farne, 1936) je to první samostatné vydání tvorby Josefa Čapka v němčině. – Viz také české echo Michaela Špirita z 9. 12. 2015.

[Kritika historismu vs. Dějiny spásy – Valdštejnské romány Alfreda Döblina a Jaroslava Durycha]. Köln / Weimar / Wien: Böhlau 2016 (Intellektuelles Prag im 19. und 20. Jahrhundert, sv. 11), 492 s.

[Nacistická kulturní politika v Protektorátu Čechy a Morava. Koncepce, praxe, reakce]. Essen: Klartext 2014 (Veröffentlichungen zur Kultur und Geschichte im östlichen Europa, sv. 45), 512 s.

Podle nacistické propagandy zažívali Češi v době protektorátu „kulturní rozkvět“. Touto formulací vyzdvihoval okupační režim pravidelně ve veřejných oznámeních údajně velké možnosti umělců. Taková tvrzení patří samozřejmě do říše fantazie. Přesto: českému národu zůstal právě na poli kultury volný prostor, byla po něm požadována nejen propaganda, ale i lehký zábavní průmysl. Lidé měli i nadále přístup k národním klasikům. Tato kniha se zabývá otázkou, na základě jakých motivů se okupační režim rozhodl pro takovou formu kulturní politiky. Kromě toho ukazuje v oblasti literatury, divadla, filmu a hudby, jak české úřady, instituce a v neposlední řadě i umělci na německá opatření reagovali. – Viz také recenzi Steffena Höhneho v Bohemii, sv. 55, 2015, č. 2, a recenzi Lucie Antošíkové v E*foru 12. 4. 2017.

[Discordia concors: Zkušenost kulturní rozdílnosti a vytváření estetické jednoty v umění Prahy kolem roku 1600]. Berlin / Boston, Mass.: De Gruyter 2015 (Ars et Scientia, sv. 7), 644 s.

Již kolem roku 1600 se v Praze navzdory regionálním a ideovým překážkám sdružovali dvorní umělci Rudolfa II. a rozvinuli mnohohlasý, kosmopolitní umělecký jazyk. Tématem monografie je migrací a exilem ovlivněný osud elitní skupiny nizozemských umělců: koncept kulturní rozdílnosti převzatý z postmoderní teorie kultury a sociologie umožňuje autorce zkoumat vliv osobních zkušeností umělců na rudolfínské umění. Objevuje přitom dosud nepovšimutné aspekty vývoje tohoto stylu, které jsou vykládány jednak jako reakce na zkušenosti kulturní rozdílnosti a zároveň jako výraz snahy překonat kulturní a náboženské rozdíly a dosáhnout estetické jednoty. – Viz také recenzi Jaqueline Klusik-Eckertové v H-ArtHist z 1. března 2016.

[Inscenování děsivého. Praha jako topos – knižní ilustrace v publikacích německé pražské moderny (1914–1925)]. Göttingen: V&R 2015, 330 s.

Kniha je věnována knižním ilustracím v dílech pražské německé literatury a přibližuje především práce dvou nejdůležitějších umělců: Hugo Steinera-Prag a Richarda Teschnera. Obzvláště Hugo Steiner-Prag dokázal ve svých ilustracích manifestovat a kolportovat obraz „fantastické“ Prahy, jak město už jednou označil Grillparzer. Jádrem výzkumu jsou nejrůznější aspekty vztahu slova a obrazu vybraných děl v historickém kontextu a v souvislosti s inscenováním města Prahy.